Někdejší Sadová třída na rozhraní Nového Města a Královských Vinohrad patřila k reprezentativním pražským ulicím. Vznikla po zrušení novoměstského hradebního systému a – podobně jako v jiných evropských městech té doby – se stala důležitou komunikací, směřující od nové budovy centrálního nádraží k jednomu z ústředních ohnisek Prahy – Václavskému náměstí. Oblast kolem nově budované železniční sítě a zejména jejích terminálů byla ve druhé polovině devatenáctého století velmi atraktivní: z nádražních budov se staly důležité dominanty tehdejších metropolí. Na místě někdejších hradeb vznikaly také nové parky a nejinak tomu bylo v Praze. I ty se staly oblíbeným místem setkávání a relaxace.
Podél Sadové, později Wilsonovy třídy pak na její východní straně vznikaly významné stavby. Kromě nádražní budovy (původně neorenesanční, později nahrazené secesní Fantovou stavbou) to byla budova Německého divadla (dnešní Státní opera), dále to byla ve třicátých letech minulého století neoklasicistní budova Peněžní bursy arch. Jaroslava Rösslera (v sedmdesátých letech přestavěná v brutalistním stylu na Federální shromáždění; dnes součást Národního muzea). Dále tu vznikl přestavbou staršího domu populární hotel Wilson. Jedinečným dílem byl i reprezentativní neorenesanční činžovní dům, projektovaný na sklonku devatenáctého století Antonínem Wiehlem a dekorovaný známým malířem Jakubem Schikanederem. Ten byl – podobně, jako další budovy na této straně ulice, později zbourán v souvislosti s budováním nejstarší části pražského metra a později i tzv. severojižní magistrály.
Léta tzv. normalizace byla pro ráz velkoměstské třídy, nyní již nesoucí jméno Vítězného února, doslova zhoubná. Zmizely široké chodníky s alejí stromů, žulová dlažba i velmi užitečná tramvajová trať. Místo toho zde vznikla místy vyvýšená komunikace, jež stáhla průjezdnou dopravu z velké části metropole. Z přívětivé a velkorysé ulice tak vznikla jakási dálnice v Praze, jež se stala současně i výraznou bariérou, oddělující čtvrti Nové Město a Vinohrady. Utrpěl i park Vrchlického sady, rozkládající se na západní straně ulice. Kdysi býval označován za nejkrásnější v Praze. Bývalo v něm jezírko s labutěmi, skalka a dokonce i vodopád. V sedmdesátých letech byl park od třídy oddělen novostavbou odbavovací haly nádraží, samu o sobě architektonicky zajímavou, ale v kontextu daného místa necitlivou.
Všechny tyto úpravy poškodily zásadním způsobem ráz ulice a staly se bezesporu jedním z nejarogantnějších příkladů nevhodných zásahů do struktury historického města. Pěší byli vyhnáni do přetíženého a chátrajícího parku, který získal nelichotivé přízvisko Pražský Sherwood, anebo do spletitých tunelů pod magistrálou. Někdejší Sadová třída zcela pozbyla na své atraktivitě a stala se z ní dopravní stoka. Nyní se pracně hledají cesty, jak stávající situaci alespoň částečně zlepšit. Byla vypsána mezinárodní urbanisticko-architektonická soutěž na řešení celého území, včetně parku a přilehlých ulic. Měl by být zřízen přechod pro pěší k hlavnímu vstupu do historické budovy nádraží a hledají se i možnosti částečného utlumení dopravy.
Snad se to v následujících letech podaří. Jako podklad k těmto městotvorným revitalizačním úvahám bude jistě sloužit i tento projekt, zachycující ve virtuální realitě stav někdejší Sadové, resp. Wilsonovy třídy v meziválečné éře.
Zdeněk Lukeš, odborný garant projektu
